Město Strakonice

Novinky ze Strakonic

Czech English French German Ukrainian

Oficiální www stránky města

 

Strakonice patřily v minulosti svým typem založení k městům vrchnostenským a tak je historie tohoto města spojena s existencí rodu Bavorů, které na počátku 15. století vystřídal johanitský řád.

 

Listina z roku 1243
listina z roku 1243

 

První písemná zmínka o Strakonicích pochází z roku 1243, kdy Bolemila, manželka Bavora I., daruje řádu johanitů vsi v okolí Strakonic a zmiňuje zde kostel sv. Václava, v němž právě toto darování prohlásila na veřejnosti. Listina je tzv. antidatována, to znamená, že byla sepsána až poté, co již toto darování bylo učiněno. Nebylo totiž zvykem jako dnes, právní akt potvrdit ihned písemně. Listina až do konce 13. století neměla takovou svědeckou hodnotu, jako o století později. Z prvních listin se toho příliš o Strakonicích nedovídáme. Víme jen, že zde již stál kostel a v nejstarší části hradu bydleli členové johanitského řádu. Teprve z listiny z roku 1318 je možné si udělat podrobnější představu o vzhledu tehdejších Strakonic. Vilém Bavor totiž podává přehledný popis, co všechno patří johanitskému řádu a tak se také dovídáme, že zde byla škola, v níž učili johanité, několik mostů přes řeku a objevují se i první jména měšťanů, což ukazuje na fakt, že Strakonice byly v této době již městem v plném slova smyslu. Z výpovědí řádových bratří z roku 1373 rovněž také víme, jak početná komenda ve Strakonicích byla. Patřila hned po pražské komendě k největším v českých zemích. Čítala 16 bratří ve věkové kategorii od 24 let do 53 a také se dovídáme, že jeden z bratří byl nemocen - trpěl třasem rukou a v srdci. Co to mohlo být konkrétně za nemoc nelze vytušit. Ve škole se učilo a stravovalo 17 žáků, což bylo na tehdejší středověké poměry poměrně úctyhodné číslo.

 

Pro každé město byl vždy pohromou požár. Ani Strakonicím se nevyhnul. O tom máme první zmínku z roku 1357 a další o dvě století později, z roku 1520. Ale ani povodně nebyly výjimkou, jelikož o povodních se v některých listinách generálních převorů hovoří jako o "zvodněvání", které "na mostech, březích i také na zdech kaženie, podrývánie a bořenie činí". Právě kvůli častým povodním městu u řeky zprvu zřejmě jeho první majitelé – Bavorové – nepřikládali mnoho nadějí na dlouhodobou existenci. Spíše počítali s osadou zvanou Lom, kde byl také nejstarší kostel – kostel sv. Václava (ironií však je, že právě osada Lom zanikla). Strakonice byly typicky říčním městem s mosty, lávkami a mlýny. Tak ve 14. století známe i jméno jednoho z vlastníků mlýna u hradu – Kosmy. Ale jistě jich zde bylo více, jen se jejich jména nedochovala. V postavě jedné z posledních generací Bavorů, Bavora IV., se městu dostává více pozornosti než dřív. Dosud totiž majitelé Strakonic zvětšovali majetky řádu než města.

 

Na prahu husitské doby Strakonice přichází o své zakladatele – rod Bavorů vymírá a celý hrad s městem a okolím přechází na johanitský řád. Poslední zmínka o Bavorech pochází z roku 1402 a záhy na to je doložena kupní smlouva představitele řádu – Jindřicha z Hradce, který hrad kupuje od Vikéře z Jenišovic, tehdejšího místopurkrabího Pražského Hradu. Je otázkou jak by dějiny města vypadaly, nebýt vymizení Bavorů z českých dějin. V době husitských nepokojů se totiž hrad stal baštou katolické strany a ještě dlouho po bitvě u Lipan se zde bojovalo proti kalichu. Nedaleká Sudoměř se sice stala hned z počátků husitských válek neúspěšným tažením rytířů s červeným křížem, kdy po zranění v této bitvě umírá i mistr českého převorství Jindřich z Hradce, nicméně po celou dobu nepokojů, které zmítaly celým českým královstvím, se strakonický hrad stal baštou odpůrců kalicha. Dokonce se zde přestěhoval na dvě staletí řádový archiv z Prahy a Strakonice se staly hlavním sídlem převorství.

 

Po zemřelém Jindřichu z Hradce se na jeho místo dostal válečník Václav z Michalovic. Za jeho převorátu se Strakonice staly v r. 1449 místem založení jednoty, nazvané podle města – Jednota Strakonická proti Jednotě Poděbradské. Po smrti tohoto muže v se panství ujímá Jošt z Rožmberka, člověk, který byl spíše diplomat než válečník jako jeho předchůdce. Ani Jošt, jako představitel katolického řádu nemohl plně s Jiříkem z Poděbrad sympatizovat, ale zcela jasně se proti králi vyjádřil až na sklonku svého života členstvím v Jednotě Zelenohorské. Málo se ví, že Jošt velmi dlouho pomáhal svému pánu Jiříkovi k dosažení uznání katolickou stranou, zejména na papežském dvoře. Věřil, že se Jiří vzdá svého kališnictví. Sám Jošt díky své prvotní státní disciplíně, kdy respektoval kališnickou hlavu státu, měl velké politicko–náboženské problémy ve Vratislavi, kde byl biskupem. Nejednou mu šlo dokonce o život. Na strakonickém hradě, který v době Joštovy nepřítomnosti (jež byla častá), spravoval jeho mladší bratr Jan z Rožmberka, nejednou hostili bratří johanitského řádu papežské legáty, kteří tudy procházeli do Vratislavi nebo naopak do Říma. Stejně tak nejednou cesty strakonických převorů mířily do Vratislavi či Nisy a odtud s diplomatickým posláním do Říma k papeži.

 

Historická mapa Strakonic
Historická mapa Strakonic

 

Po smrti Joštově se správy strakonických majetků ujímá Jan ze Švamberka, který se však již musel potýkat se špatnou ekonomickou situací řádu a tudíž i majetků strakonické komendy. Po jeho smrti se do funkce nejvyššího představitele řádu pro Čechy, Moravu a vedlejší korunní země stává další Rožmberk – Jan III. z Rožmberka. Tato osoba se příliš v českých, ani řádových dějinách neproslavila, ale o to více se stala významnou pro kvetoucí město na prahu novověku. Hradby, právo pečetit červeným voskem a přestavba hradu – tak se dá ve zkratce naznačit, co všechno pro Strakonice znamenala jeho osobnost. Jeho dobu poznamenal zápas o rožmberské dědictví s mocným Zdeňkem z Rožmitálu a taky s vlastními bratry o řízení rožmberských majetků. Nebyl příliš sebejistý, ani cílevědomý, což se projevilo spíše ve spravování majetků rodu, než řádových a tudíž v hospodaření na Strakonicku.

 

Na prahu novověku se mění také tvář města a jeho bezprostředního okolí. Rybníky a také rozvoj cechů se promítá i do počtu vydaných privilegií pro město, respektive pro jednotlivé cechy. Mnohé z nich natrvalo poznamenaly výrobní zaměření ve městě na textilní produkci, jako např. koželužství, kloboučnictví, postřihačství a kráječství. V této době se více do povědomí dostává také zdejší židovská komunita, která v 19. století nad tímto výrobním odvětvím přebírá na dlouho vedení až vyvrcholí výrobou fezů na přelomu 19 a 20. století. Tento rozvoj na čas pozastavila třicetiletá válka. Roku 1619 Mansfeldovo vojsko zpustošilo město i hrad. Po přestálých válečných útrapách byl majetek velkopřevorství zcela rozchvácen. Z 222 měšťanů zbylo jen 46 osedlých a 36 nově přistěhovaných. Velkopřevor Rudolf Colloredo z Wallsee (1637-1657) na základě značného hospodářského úpadku města vlivem drancování švédských vojsk ve městě vydává 5.12.1645 list, v němž osvobozuje město od válečných daní (fůr) a povoluje výstav piva měšťanům po okolních vsích.

 

Po třicetilé válce hrad upadá, velkopřevorové ztrácejí o Strakonice zájem, jsou zde stále méně a úřadují z Prahy. Také se již kolem roku 1654 objevují na nedaleké Střele jezuité, kteří na zámku pobývají až do r. 1773, kdy jejich řád upadl v nemilost. Rozpory mezi městem a jeho vrchností se začínají prohlubovat. Dochází k emancipaci měšťanů. O tom svědčí i četné spory velkopřevorů s městem, které nejednou vyústily v uvěznění městské rady na hradě. Tento antagonismus přetrvává až do 18. století, kdy se situace poněkud zklidnila - velkopřevorové se věnují spíše přestavbám hradu než samotnému městu. Velkopřevor Ferdinand Leopold Dubský z Třebomyslic dal vystavět nový palác. Avšak tato stavba již nesloužila k trvalému pobytu. V následujících stoletích se maltézští rytíři obracejí k svému původnímu poslání - zakládání špitálů a nadací pro chudé a nemocné, budování kostelů. Tak např. velkopřevor Michael Ferdinand z Atlhanu nechává postavit v letech 1771-1772 kostel Panny Marie Sedmibolestné na Podsrpu a dává kapitál městu k zřízení hlavní školy. Tato škola měla i tzv. preparandu, čili jakousi přípravku pro budoucí učitele. V případě obsazení místa katechety a ředitele se však často střetávaly zájmy velkopřevorství a města, které vyústily v spory. Roku 1784 je ukončeno rozdávání medové kaše, neboť tato charitativní činnost již neodpovídala požadavkům doby. Místo toho řád složil nemalý finanční obnos do chudinské kasy a u z úroků měli být podporování nemajetní Strakonic.

 

Pohled na Strakonice v 19. století
Pohled na Strakonice v 19. století

 

V následujícím 19. století již Strakonice charakterizuje průmyslová textilní výroba pokrývek hlavy - fezů, které daly továrnám také svůj název - fezárny. Jelikož fezy v našich zemích neměly svou tradici, výroba se orientovala především na vývoz do zahraničí. S rozvojem průmyslu ve městě byl spjat i vývoj dopravy a to zejména stavbou železnice. Nejprve to bylo v 60. létech 19. století spojení České Budějovice–Plzeň, kdy trasa vedla přes Strakonice a později přibyla také lokální dráha Březnice–Blatná–Strakonice s odbočkami na Nepomuk. Ve 20. létech 20. století byly tyto lokální dráhy nakonec zestátněny. Také maltézští rytíři využívají tohoto nového dopravního prostředku a v 19. stol. se řád zavazuje k poskytování sanitní pomoci na bitevních polích. Zakládá vojenské lazarety a podle projektu magistrálního rytíře MUDr. Jaromíra Mundyho zřizuje řádové sanitní vlaky. Záhy osudy města postihuje, tak jako celou zemi, I. světová válka. Nejedna strakonická rodina ztratila svého rodinného příslušlušníka na bojištích. Ve městě se koncem války projevuje nedostatek potravin a s tím narůstá nespojenost nejen strakonických, ale všech, obyvatel v rámci Rakousko-Uherské monarchie. Vše pomalu spěje k jejímu rozpadu. Pod vlivem říjnových zpráv o prohrávajících bitvách rakouské armády se nakonec odehraje významná událost pro Strakonice - městský strážník Karel Kraus omylem vybubnoval vznik Československa již 14. října. Za tento svůj čin byl sice odsouzen v Písku do vězení, ale nepobyl tam dlouho, jelikož již 28. října se jeho vybubnovaná zpráva stala skutečností - Rakousko-Uhersko zaniklo.

 

Vznik nové republiky ukončil bezmála sedm set let trvající správu města maltézským řádem. Stalo se tak v souvislosti s pozemkovou reformou ve 20. létech 20. století. Tehdy byly řádu majetky odebrány, řád opouští město a tím vlastně Strakonice definitivně přichází o svou vrchnost. V době tzv. První republiky se Strakonice staly občasným zastavením významných politiků té doby: např. poslance Rudolfa Berana, Aloise Švehly, dr. Edvarda Beneše. V této době se ve městě kromě továren na fezy, fezáren, objevuje další významný podnik, který přežil do dnešních dnů – závod na výrobu motocyklů ČZ. Tato zkratka však původně označovala Českou zbrojovku, jelikož se zde dlouho vyráběly zbraně a to od pistolí po letadlové kulomety (také za II. světové války se zde vyráběly zbraně, ale ne pro republiku, nýbrž pro Německo). Město prožívá ve 30. létech 20. století stejně jako celá republika a svět, hospodářskou krizi a záhy nástup fašismu, který znamenal pro strakonickou židovskou náboženskou obec konec její existence - v listopadu 1942 byli strakoničtí Židé transportováni do Klatov a odtud do Terezína, jenž byl přestupní stanicí pro vyhlazovací tábory.

 

Také Heydrichiáda stála životy několika strakonických občanů - MUDr. Karla Hradeckého, Františka Kohouta, Miroslava Píšu, Václava Rabu, MUDr. Miloše Rektoříka. Během II. světové války se ve městě vytvořily dvě odbojové skupiny Prokop Holý a Niva. Někteří jejich členové také spolupracovali s jinými odbojovými skupinami, např. se skupinou Předvoj, Rudý bod a jinými. Do podzemního hnutí byli zapojení lidé z pošty, od železnice, z fezáren a zejména ze závodu ČZ. Na konci války (30.4.1945) byly tyto jednotlivé hnutí sjednoceny pod jeden název - Niva. 4. května 1945 pak byla na Kuřidle vyvěšena československá vlajka a v ČZ závodech odebrány zbraně. Tehdy se již Němci ve městě nezmohli na odpor. Následující den v poledne byl vydán signál k zahájení osvobození Strakonic - čtyři krátké tóny sirény. Toho dne se však počet strakonických padlých občanů ve II. světové válce ještě zvýšil o 9 dalších, kteří byli zastřeleni u Masarykovy ligy, když stříleli na německý projíždějící vlak. Ještě téhož dne byl ustanoven Místní národní výbor v čele s Janem Vondrysem. Následujícího dne vjely do Strakonic čtyři oddíly pancéřové divize generála Pattona, aby převzaly ochranu města do svých rukou. Americká posádka zůstala ve městě do 23. listopadu 1945.

 

Po II. světové válce se opět vrátil život ve městě do normálních kolejí. 30. června 1945 byla Niva rozpuštěna a ve městě byl vytvořen 47. pěší pluk, který převzal výzbroj a úkoly od Nivy. Výroba v ČZ se začala zase orientovat na výrobu motocyklů a ve fezárnách se nevyráběly uniformy, ale opět pokrývky hlavy. Město se začalo vyvíjet do dnešní podoby. Židovské etnikum se však již z II. světové války ve Strakonicích nevzkřísilo a zdejší náboženská obec se již neobnovila. Nicméně život ve městě tím neskončil a poslední tečku za stopami po této náboženské obci učinila rozsáhlá přestavba města v 70. létech, kdy byla zbourána synagoga. Ale i další charakteristická místa starých a nostalgických Strakonic musela ustoupit moderním novostavbám – rodný domek F. L. Čelakovského, zámecký mlýn, romantické zátiší u jezu a další.