Osídlení strakonické kotliny sahá do prehistorického období a váže se na zlatonosnou Otavu. Na přelomu 12. a 13. století se začalo na soutoku Otavy a Volyňky v okolí hradu panského rodu Bavorů utvářet několik středověkých osad – v místech Velkého a Malého náměstí Větší a Menší město, pod hradem Žabokrty, na levém břehu Volyňky Bezděkov (od 15. století židovská čtvrť), severněji od Bezděkova Ohrada, blízko Bezděkova osada Lom s farním kostelem sv. Václava a obec Ptákovice. Obyvatelé přecházeli řeky přes brody, či používali přívoz. Ve 14. století byly postaveny mezi Větším a Menším městem a od hradu k Menšímu městu dva kamenné mosty.
Krátce po založení kamenného hradu daroval Bavor I. část svého sídla řádu sv. Jana Jeruzalémského (též johanitský či maltézský řád). Na hradě a panství tak došlo k soužití světské a církevní moci.
Johanitský řád vznikl po první křížové výpravě jako špitální bratrstvo. Záhy se transformoval do rytířského řádu. Jeho povinností byla nejen péče o nemocné a zraněné, ale také boj za víru. Díky přízni evropské šlechty se z něho rychle stal silný politický a ekonomický hráč, řádové komendy rostly v Evropě jako houby po dešti. Strakonice nebyly první državou johanitů na našem území, i když patřily k těm nejvýznamnějším. Do českých zemí johanity pozval král Vladislav I. už v 60. letech 12. stol. Pro Strakonice bylo jejich působení výhodné. Vystavěli zde školu a špitál, čímž se každé poddanské město pochlubit nemohlo.
Dne 8. prosince 1367 udělil Bavor IV. obyvatelům Strakonic důležitou městskou výsadu. Vyňal je ze soudní pravomoci Horažďovic, povolil jim vařit pivo a rozšířil právo emfyteuze, tj. dědičné držení a užívání majetku. Za to stanovil pravidelné peněžní a naturální odvody poddaných.
Na konci 14. století museli Bavorové kvůli špatnému hospodaření panství prodat. V roce 1402 koupil majetek johanitský řád, který se stal majitelem celého panství do roku 1926. V letech 1420–1694 sídlil na strakonickém hradě představený maltézského řádu pro české země (generální převor, později zvaný velkopřevor).
Díky johanitské vrchnosti bylo za husitských bouří od začátku jasné, na čí stranu se Strakonice postaví. Roku 1420 se johanité společně s plzeňským landfrýdem střetli se Žižkou u Sudoměře. Bitva pro ně dopadla neslavně. Žižka se náporu rytířské jízdy ubránil a johanitský převor Jindřich z Hradce utrpěl vážná zranění, kterým ještě téhož roku podlehl. Strakonice měly s Žižkou co do činění ještě jednou v létě téhož roku. Husitský hejtman město vypálil a pokusil se dobýt i hrad. To se mu však nepodařilo a po pár dnech musel odtáhnout se svým vojskem na pomoc husitům na Vítkově. Boje se na johanitských majetcích ošklivě podepsaly, ale Strakonice již byly dalšího ničení víceméně uchráněny.
Politické klima se příliš neuvolnilo ani po válce. Nejvyšší představitelé johanitů nebyli z kališnického krále Jiřího z Poděbrad nadšeni. Dne 8. února 1449 se na hradě sešli představitelé jihočeské katolické šlechty v čele s Oldřichem z Rožmberka a založili Strakonickou jednotu, bojové seskupení proti straně Jiřího z Poděbrad. Další velkopřevor Jošt z Rožmberka byl členem Jednoty zelenohorské, aliance, která stála v opozici vůči králi. Jiří z Poděbrad obě skupiny poměrně rychle potlačil.
Hospodářskou úroveň města zvýšil Jan ze Švamberka (1467–1511), který umožnil zakládání rybníků a cechů. Dne 24. července 1482 povolil ve městě první cech – cech soukeníků, postřihačů a kráječů, který položil základy k rozvoji textilní výroby. Následoval cech zlatníků, sedlářů, zámečníků a zedníků. Měšťanům daroval Zdeborovský dům, kde si mohli zřídit radnici a sklad soli. V květnu 1507 získali měšťané na Janovu prosbu od Vladislava II. právo vybírat clo a mýto od každého, kdo jel přes město nebo kolem projížděl na půl míle. Za to museli Strakoničtí opravovat mosty a cesty.
V průběhu 16. století johanitská vrchnost systematicky dbala o rozvoj města. Jan III. z Rožmberka (1511–1532) udělil Strakonickým právo pečetit červeným voskem a obehnat město hradbami. Mohli si zvolit rychtáře, generální převor ho musel potvrdit. V případě nedostatku směli šenkovat "přívozná" piva. Janovi následovníci povolili měšťanům volný lov zvěře. Mohli svobodně opustit panství, ve sporech se odvolat přímo k apelačnímu soudu do Prahy, ne do Horažďovic. Nová privilegia získal cech krejčích, řezníků, koželuhů, kloboučníků. Výstavbou hradeb (1529/1530) byl dovršen středověký vývoj města. Středověké jádro se zachovalo u několika domů (masné krámy, Papežovy domy, dům U Hroznu).
Za úřadování Kryštofa z Vartenberka (1578–1590) postihly město dvě morové epidemie. Na ochranu proti nim si Strakoničtí postavili uprostřed Většího města jednoduchý morový sloup (1586). Velkou proměnu prodělal kostel sv. Markéty, stavbu vedl stavitel vlašského původu Vincenc Vogarelli. Po dokončení byl zrušen hřbitov, který ke kostelu náležel. Přestavěn a rozšířen byl také kostel sv. Václava v Lomu, který získal právo všech pohřbů.
Těsně před třicetiletou válkou žilo ve Strakonicích 222 měšťanů, drtivá většina z nich se hlásila k utrakvismu. Johanité, jejichž generálním převorem byl toho času Matouš Děpolt Popel z Lobkovic, se projevovali jako nábožensky tolerantní. V kostele sv. Markéty se smělo přijímat pod obojím způsobem. Se začátkem konfliktu výsady vzaly za své a Strakonice se přidaly na katolickou stranu.
Roku 1619 vydrancovalo hrad a město stavovské vojsko Arnošta z Mansfeldu. Jejich řádění neunikl ani kostel sv. Prokopa, kde vojáci zneuctili obraz Panny Marie. Poničený obraz se dostal do rukou katolického vojska a byl nesen před armádou v bitvě na Bílé hoře. Po vítězství císařských zbraní mu byla přisouzena zvláštní moc, stal se jedním z důležitých ohnisek mariánského kultu. Jeho originál putoval do Říma, v kostele sv. Prokopa byla umístěna kopie. Po třicetileté válce zůstalo ve městě 46 osedlých a 36 nově přistěhovaných. V prosinci 1645 osvobodil Rudolf Colloredo-Wallsee (1637–1657) město od válečných daní. Měšťanům povolil výstav piva po okolních vsích, založen byl měšťanský pivovar (1649).
Po třicetileté válce význam hradu upadal. Velkopřevoři zastávali svůj úřad z Prahy, roku 1694 přenesli svoje sídlo do hlavního města i oficiálně. Strakonice využívali jen k občasnému pobytu. Nezájem vrchnosti vzbuzoval v poddaných nevoli. To se změnilo za Ferdinanda Leopolda Dubského z Třebomyslic (1714–1721), který potvrdil dříve získaná privilegia cechu krejčovskému, koželuhů a řezníků. V roce 1716 povolil založení cechu punčochářů, tím umožnil další rozvoj textilního řemesla.
V 18. století Václav Jáchym Čejka z Olbramovic (1745–1754) pozval do Strakonic zkušené mistry ze Švýcarska, kteří naučili punčocháře barvit výrobky stálými červenými barvami. Červené punčochy se staly oblíbeným doplňkem českých i rakouských lidových krojů. Tak byl udán další krok k rozvoji textilní výroby. Do Čejkovy doby spadá dnešní podoba Mariánského sloupu a počátek poutního kostela Panny Marie Bolestné na Podsrpu, kde na vrchu Srpská byla umístěna socha Panny Marie, kterou z mostu odnesla velká voda (1718). Lidé považovali její nalezení za zázrak, modlili se k ní a začali jí přisuzovat mnohá uzdravení. Michael Ferdinand z Althanu (1769–1789) nechal v letech 1770–1774 vystavět na Podsrpu barokní kostel zasvěcený Panně Marii Sedmibolestné a v něm byla socha umístěna. Roku 1772 vydal zakládací instrument fary podsrpenské. Přestavěn a rozšířen byl kostel sv. Václava (1772), který přestal být farním. Kostel sv. Markéty dostal novou fasádu, štít, opravena byla okna (1784). Opravy probíhaly i na kostele sv. Prokopa. V roce 1784 ukončil řád rozdávání medové kaše. Do chudinské kasy místo toho složil 213 zlatých, z úroku měli být podporováni nemajetní.
V roce 1792 věnoval velkopřevor Josef Maria Colloredo Wallsee (1791–1818) městu kapitál ke zřízení hlavní školy. Při ní byla zřízena preparanda, přípravka pro budoucí učitele. Ta se stala základem pro pozvolný rozvoj školství.
Za velkopřevora Františka Xavera hraběte Krakowského z Kolowrat (1867–1873) se zrodila myšlenka maltézských sanitních vlaků. Za samotnou realizací stál jeho nástupce Othenio Lichnowsky z Werdenberga (1874–1887) společně s lékařem Jaromírem svobodným pánem von Mundy. Hlavní depo všech souprav bylo zřízeno ve Strakonicích, kde byly roku 1877 slavnostně požehnány. O rok později je řád vyzkoušel v ostrém provozu při rakouské okupaci Bosny a Hercegoviny. Největší výzva na posádky vlaků čekala o pár let později. Za první světové války zdravotní personál osmi souprav ošetřil bezmála 360 000 osob. Veškeré náklady na provoz neslo české velkopřevorství.
Do 18. století se město rozvíjelo v rámci středověkých hradeb (viz veduta Strakonic 1781). Zástavba překročila hradby jen v místech hlavních bran, kde vzniklo Pražské (Písecké) předměstí, Horažďovické předměstí (Bavorova ul.). Zaplňovalo se i předpolí Menšího města (Tržní). V průběhu 19. století se hradby staly součástí přistavěných domů (viz stabilní katastr 1837). Větší část byla stržena, příkop zavezen. Podél valu vznikla promenádní alej (Rennerovy sady).
V 19. století se z poddanského města stalo průmyslové, správní a obchodní středisko. Dynamicky se rozvíjel textilní průmysl. Na produkci punčochářů navázala výroba fezů (1805 surový úplet, 1809 celý fez). Malé dílny se rozrůstaly a po roce 1850 vznikaly u Otavy a Volyňky velké tovární komplexy. Strakonice se staly i dopravním uzlem. V roce 1869 byla zprovozněna trať z Č. Budějovic do Plzně, 1899 trať Želnava-Strakonice-Březnice. Město bylo napojeno na síť erárních (císařských) silnic. V roce 1892 byla otevřena všeobecná veřejná nemocnice Fr. Josefa I. V roce 1869 získal Bezděkov jako Nové Strakonice městská práva. Roku 1919 (1921) došlo k administrativnímu sloučení Strakonic a Nových Strakonic.
Ve 20. a 30. letech 20. století rostla výstavba bytů a budov podél Husovy ulice (školy, chorobinec, sirotčinec), při silnici k Ráji, při silnici k Radomyšli, na Medové kaši (ul. Stavbařů), na Jízdárně (Heydukova). Stavělo se i kolem Bezděkova a jižně od města (Volyňská, Šumavská, Barvínkov). V roce 1919 byla založena Česká zbrojovka, jižně od ní Pošumavské závody pro impregnaci dřeva, u silnice na Volyni vzniklo hospodářské družstvo. Vedle bytů se stavěly i veřejné budovy – okresní úřad, okresní soud, Masarykovy školy. Probíhala regulace řeky Otavy (1932–1936).
V letech 1949–1959 vznikl nový směrný regulační plán. Budovaly se byty – sídliště ČZ „U Ráje“, byty v Bezděkovské ulici, Dukelské, Husově, Tržní atd. U jatek byl postaven železobetonový most (1955), na Křemelce pěší lávka, u vlakového nádraží podjezd pod tratí (1956). V 60. letech se stavělo v ulici J. z Poděbrad, Smetanova, Zahradní atd.
Do podoby města výrazně zasáhla rozšiřující se panelová zástavba. Od poloviny 60. let do konce 80. let 20. století vzniklo postupně sídliště Viadukt I, II a III (ul. Heydukova, Na Stráži), Mlýnská I a II (Sídliště 1. máje), sídliště Šumavská, Mír. Rozvíjela se rodinná výstavba při Radomyšlské ulici a v Předních Ptákovicích. Rozrůstala se průmyslová zástavba – areál ČZ, nový závod Fezko, Sítos, pekárna, mlékárna. Severovýchodně od města vznikla nová průmyslová zóna Jihospol (později Metal Progres, Prima, Protom). Postaveny byly nové budovy škol, objekty pro rekreaci a kulturu.
Velký zásah představovalo přemostění soutoku Otavy a Volyňky (1970–1976). Zbořena byla zástavba v Bezděkově a u kostela sv. Markéty (přes 40 objektů). Vedlejší rameno Otavy bylo zatrubněno, na jeho místě vyrostlo velké parkoviště. V místě Bezděkova vznikla panelová zástavba, obchodní dům Otava (dnes OD Prior), Labuť (OD Maxim), hotel Bavor, sídliště Na Ohradě. Zbořena byla i stará zástavba kolem hradeb s rodným domem F. L. Čelakovského. U Křemelky v dnešní Ellerově ulici byl postaven současný most (1978).
V 90. letech 20. století panelová bytová výstavba ustala. Rozvíjela se výstavba rodinných domů (Jezárky, směr Dražejov, Přední Ptákovice). Objevily se první supermarkety, nové průmyslové podniky.
Spoluautoři textu: Mgr. Blanka Madová, Mgr. Martin Klecán, historici Muzea středního Pootaví Strakonice
Fotografie: archiv Muzea středního Pootaví Strakonice
